Čtenářský report z pražské Sensation White od Jerrryho
Na letošní Sensation White, kterou opět hostila naše matička Praha, jsem se opravdu moc těšil. Bohužel jsem nebyl na té loňské, a tak nemohu srovnávat, pokusím se ale alespoň přiblížit své dojmy z téhle, která se mě, osobně holdující téměř všem hudebním stylům, líbila, a klidně na úvod vypálím, že to pro mě byla nejlepší párty v životě.
S přítelkyní a kamarádem jsme vyrazili vlakem po čtvrté hodině z České Třebové, a už po vstupu do vagónu bylo jasné, kam tahle lokomotiva jede, o čemž svědčil velký počet lidí v bílém dress code, prostě paráda. Během cesty se častokrát ozývaly výkřiky "Sensation, yeeeaaaaaahhh" a vše vystupňovalo v pražském tunelu, kde se to pěkně rozléhalo.
Krátce po 19. hodině jsme už byly před branami O2 Arény. Pohled na bílé metro byl také parádní, a před arénou už bylo jasné, na co tady všichni čekají. Příliš jsme neotáleli a vydali se dovnitř, při vstupu následovala kontrola batohu a pak už se na nás vrhly hostesky od Samsungu. Neodolal jsem, a využil jejich smskové soutěže, ve které bylo možné vyhrát mobil, trička, potítka a blikače. Zhruba po hodině sezení u občerstvení a masírování klávesnice na mobilu jsme už byli dostatečně ověšení přívěšky, i když ne všechny fungovaly tak, jak by měly. V diskuzích na internetu jsem četl, že měla spousta lidí problém s dlouhým čekáním u vstupu, je jasné, že v pozdějších hodinách se nápor lidí stupňoval, my tam ale byli akorát na otvíračku, a to šlo vše jak po másle. Kdo chtěl, mohl využít doprovodného programu, kde jste se mohli vyfotit na speciální Samsung posteli, nechat se ostříhat nebo si nacpat kapsy voňavkami od Calvin Klein či zubní pastou od Colgate.
Krátce po osmé hodině se otevřely dveře do hlavní haly, já ještě musel vystát frontu do úschovny, abych se zbavil batohu. Tady nastal drobný problém, v šatně totiž neměli žádné peníze na vrácení nazpět, tak jsem musel dát dokupy drobné. Potěšily mě ceny, za batoh jen 30,- Kč a jak jsem později zjistil, ani za pití to nebylo tak šílený, jak jsme původně čekali. Ceny byly opravdu přijatelné, pivko za 35,- , třetinka vína za 45,-, voda nebo Cola taky 35,- . V hale jsme zabrali tribuny v horní části, odkud byl parádní výhled na celou arénu a dekorace, a taky se tam dalo dobře pařit. Překvapila mě i ochota personálu, který nám na těch několik dotazů během večera (občas jsme něco hledali atd.) velice ochotně odpověděl, a taky přístup ostatních party-people, a věřte mi, že takovýhle drobnosti dokážou akci zpříjemnit.
O půl desáté začalo úvodní intro a hned po něm začal hrát Michael Burian. Osobně jsem už sety tohohle DJe dost přesycený a kamkoliv vyrazím, tam je i on (viz. třeba loňské vystoupení Paul van Dyka), nicméně tady mě svým setem opravdu dostal do varu, a pařilo se na to fakt dobře, a ke konci přišla dorážka, kterou snad nikdo nečekal, na otočné stage se objevil houslista Michael Hejc, který začal hrát Vltavu, a Burian ho doplňoval za pultem, a to byla opravdová slast, která zvedla ze sedadel opravdu každého.