REPORT

 

Report z koncertu Apparat & Band od Myclicka

Máte u vás problémy s hlukem? Zavolejte Sašovi, Saša přijede a zpracuje ho do takové formy, že si začnete podupávat a s úsměvem na rtech jen špitnete "Danke!" Tentokrát dal v Berlíně Ellen Allien pusu na tvář, dlouhatánskou rukou popadl Raz Oharu a bubeníka Jörga Waehnera a pod hlavičkou Apparat & Band přikvačil letos už potřetí do České republiky. Že by se Praha po Barceloně a Berlínu stávala konečně hlavním městem elektronické hudby? To těžko, vůči našim slovenským sousedům jsme měli půl roku skluz! A? Nepochopitelné a neuchopitelné vystoupení, které nemělo pravidel a tak si ho každý užíval po svém...

 

Nádech! Výdech! Nádech! Výdech! Konečně tak svobodně...

Jednoduše jsem se styděl... Už tolikrát kolem mě to album Orchestra Of Bubbles zabublalo, už tolikrát mi skladby z něho hráli v klubech ti, kteří jsou nové hudbě otevřeni a já za samotným autorem ještě stále nenašel cestu. Ovšem tentokrát ještě Raz Ohara, majitel dalšího z pozoruhodných hlasů spolu s ním tváří v tvář a na stejném místě? To už byla slušná provokace. :) Jde se! Přijeli však vůbec? Dle rozhovoru na Radiu 1, který Josef Sedloň rozhodně nepředtočil, ale v ten velký den pouze o malinko zpozdil, zcela určitě! Vypadalo to však, že si to z Berlína dali hezky po svých... Žádný patrový autobus, žádný naftový agregát, žádný náklaďák na nástroje tak jako v případě koncertů Primal Scream, Pendulum či Stereo MCs – inu budou to skromní hoši. Tentokrát to ale pět minut po osmé vypadalo spíše na absolutní nezájem publika – konečně se tu tedy nebudu tísnit, dýchat těm přede mnou za krk, ani tričko překvapivě nepropotím a také v šatně jste si mohli odložit bez čekání. Ocení ten návštěvníkův komfort ale ti, kteří tento koncert pořádají? Jinde tolik v kurzu, u nás jen komorní podívaná pro hrstku nadšenců, kteří před Vánoci nepřepočítávají korunky? Naštěstí ne – s každou minutou přibylo na parketu dalších deset nových zájemců a v půl deváté se to volné místo hledalo opravdu obtížně.

Kytary? Na to ještě někdo hraje? :)

Ono pohodlí bylo znát, vždyť k baru i na toaletu jste si bez potíží došli, při živém rozhovoru jste mohli rozhazovat rukama jako praví Italové, dokonce i staré známé jste mohli pět metrů od sebe konečně pozdravit (Sašike, zavolej mi!) bez hledání mačety. No není to příjemné? Tato uvolněná atmosféra, prozatím s puštěným podkresovým CD, však také paradoxně způsobila, že ti tři na pódiu, kteří se tu objevili až deset minut po půl deváté, málem nebyli náležitě přivítáni. :) Ti pravověrní fandové však nezklamali a jen, co je reflektory u jejich nástrojů ozářily, vypukla hlasová bouře následována tím tupým zvukem, který umí způsobit jen dvě dlaně. Byli tu – konečně! Na maličkou židličku tam vzadu ve středu pódia usedl Jörg Waehner, Raz Ohara přikročil s kytarou vlevo k baterii všeho elektronického, co se již brzy rozezvučí, aby nejdříve upřednostnil klávesy, to zarostlý kolohnát vpravo nechal své chytré mašinky bez povšimnutí a připnul kytaře záchranný pás. Takže bude country? K tomu chybí snad už jen táborák uprostřed pódia s voňavými buřtíky na prutech... Jeho odlesky teď ke všemu suploval světelný park, který pódium oblékl dočervena s parádním těžkým mlžným oparem a jen co se čmoudíky trochu rozptýlily, bylo nač koukat.

Jak bude hrát aparát, když začne hrát Apparat?

Kolika minimalistům, kolika posluchačům se i u nás tolik ceněného alba Orchestra Of Bubbles, právě teď sevřelo srdce? Tohle, že je ten typický berlínský zvuk, který tolik baví celý svět? Vždyť to zní jako ploužák od odrostlého boybandu... Jen jedna věc tu byla na obtíž – všechny ty basové linky se od balkónu svou mohutnou silou odrážely a zase se vracely zpět, asi tak jako když hrajete o zeď tenis... Snaha o něžný úvod a přestože zvukař měl dost času, aby si vše vyladil už při zvukové zkoušce, teď totálně selhal. :( Tak špatné jako při říjnovém koncertu GusGus to nebylo, ale vada na kráse značná! Naštěstí včas chybu odhalil a těch basů už jim následně tolik nedopřával – uf! Především v té úvodní části tu exceloval Raz Ohara – prsty zabořené do klaviatury toho krásného rhodes piana, hlavu natočenou k mikrofonu a tím vysokým hláskem, který u mužské populace přesahuje snad už jen Jón Pór Birgisson z party Sigur Rós a Prince, tradičně spíše recitoval než zpíval. Ten bezpochyby největší fanoušek byl viditelný ze všech stran – stál úplně vpředu, přesně uprostřed, aby si patřičně užil tu stereo váhu, a své ruce (stejně dlouhatánské jako ty Saschovy) měl po celý koncert nepřetržitě zdvižené ve vzduchu, případně s nimi ještě mával na všechny strany... A jak každou tu změnu prožíval, jak se v extázi zakláněl, jenom pro něj musí být radost hrát a ti ostatní se nechali strhnout vzápětí.

Nejdřív melodie, až teprve pak rytmus!

Někdo hleděl do země a upřeně pozoroval, zda se pravá noha odlepuje stejně rychle jako ta levá, jiný zavřel oči a právě putoval po oběžné dráze, další měli z té disharmonie, která tu odevšad útočila na jejich nervové soustavy, neskutečnou radost. Pevně je ovládal a tak špatně se bránili – lapil je, dostal je, osvojil si je a mohla za to jen a jen muzika, kterou do nás hrnul pod tlakem. Proč má Jörg, obdobně jako třeba Milan Cais z Tata Bojs, na hlavě sluchátka a nespoléhá se na monitory jako jeho dva parťáci, bylo jasné jako facka... Jako by to tu bylo obráceně, jako kdyby se on nestal tím vůdcem, který dopředu lajnuje pravidelnost, ale naopak on měl své údery přizpůsobovat všem těm deformovaným a zauzlovaným zvukům, které teprve uslyší. Často si totiž Sascha kleknul, rozvibroval struny a svůj nástroj pak přikládal k odposlechu, mačkal všechny ty krabičky kolem sebe, zvuk se umělecky tříštil a teď do toho bubnujte, když vůbec netušíte, kterým směrem se bude ta zpětná vazba ubírat a co s ní ten vlasatý čahoun vlastně zamýšlí! Ne, rozhodně to neměl jednoduché, ale pral se s tím statečně. Také si tu střihnul i vyloženě breakbeatové číslo zásluhou skladby Arcadia, k o poznání něžnější Birds zase využil speciální paličky, marně jsem si však lámal hlavu, kterak dosáhl onoho rozechvělého pravidelného zvuku - tak rychle mu v rukou ona dřívka kmitat nemohla. Byly tedy bicí propojeny se samplerem či jel tenhle nakažlivý efekt pouze ze záznamu? Tajemství šéfkuchaře!

Oba hrají na klávesy, oba hraji na kytaru, oba zpívají... Vysoko!

Právě u Birds, stejně jako při odlehčené ale nalomené Arcadia Raz Ohara pomlčel a vokály obstaral sám pan kapitán. Ne, rozhodně nebyly tak čisté jako na albu Walls a občas mu jeho taktéž vysoký hlásek přeskočil, tohle však nebyla žádná exhibice před přechytralou komisí – tohle byla především radost z hudby spojená s hledáním nových možností. Škoda, že právě u této skladby nezablikalo plátno a nějací opeřenci (ne ti Hitchcockovi, proboha) svými ladnými pohyby tuhle zvukovou koláž nedoplnili – tentokrát to bylo bohužel bez projekce. Přesto ta hra světel a mlžného oparu vytvářela nádhernou iluzi, vždyť tohle bylo skoro jako babí léto někde u rybníka! Ačkoliv nadšení publika s každou následující písničkou, s každou další minutou sílilo, ta obrovská vlna ovací se na jejich hlavy snesla v okamžiku, kdy se na povrch dostala ústřední melodie, ta pod kůži tolik vlezlá důmyslná melodie skladby Fractales. Tohle byl ten zvuk, s nímž před dvěma roky slavil s Ellen Allien takový úspěch. Málokdo však tušil, že to opravdu náročné číslo teprve přijde!

Sascha Ring: "Když my už nic nemáme..."

Oba stroboskopy teď parádně ladily s tempem téměř desetiminutové symfonie, u níž několikrát došlo k přetížení a k nekonečným gradacím, Sascha od obou klaviatur uháněl do svého přechodného bydliště tam vzadu, cestou přeskočil ležící židli a teď promluvil také jeho notebook! Kdopak čekal, že si hned dvakrát vypůjčí, obdobně jako nedávno Dubfire, základy Plastikmanovy klasiky Spastik? :) Tuhle věc na albu Walls nenajdeme, ale snad se jí dočkáme co nejdříve - pro berlínský šuplík je jí rozhodně škoda! Sám autor byl po celou dobu koncertu dobře naložen, zřejmě byl tedy technický rider i včetně jednoho důležitého požadavku: "Water, Beer, Scotch Whiskey (single malt preferred - please NO Jim Beam or Jack Daniels)" splněn do puntíku! :) Přesně po hodině trio zmizelo, s reakcemi publika byli však spokojeni natolik, že ne jednou, ale hned dvakrát přidali! Podobně jako Jean Michel Jarre se nám však Sascha svěřil, že další materiál už nemají nacvičený a tak jsme museli vzít zavděk tím, čím už nás jednou potěšili. Věříte tomu, že velmi rádi? Zvlášť, když to pro někoho byla úplná premiéra, že? :) Takže pokračování příště? Já bych si přál takové volnější... Třeba The Odd Orchestra! Teď už by mě jen zajímalo, co by na středeční večer v Roxy řekli třeba Bedřich Smetana a Antonín Dvořák. Byla to vlastně ještě hudba? :)

Video: Apparat & Band – live @ Roxy

foto: MHD mhd@techno.cz
video: trythinksmart

 
 
 
 

FOTOREPORTY

 
MHD
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016