Report z RBMA Clubnight od Katky

Nikdy neříkej nikdy.

MeetFactory, která hostí čtvrteční  nabitý program, je mezi profláklými pražskými kluby přece jen nováčkem. Nepochybné je však to, že si pozici mezi nimi buduje sice pomalu, ale jistě. Kromě menších akcí si v tomto místě totiž našlo útočiště i pár těch věhlasnějších, mezi které kromě Sperm festivalu řadím i čtvrteční Red Bull Music Academy. Upřímně musím přiznat, že mě tenhle smíchovský klub zatím nijak zvlášť neuchvátil. Konkrétněji řečeno, neměla jsem vůči němu vůbec žádná proti kromě jednoho, kvůli kterému jsem si v mrazivé procházce do MeetFactory říkala, že jestli budou mé sluchové orgány bolestí zase protestovat, tak už tam nevkročím nikdy, nikdy, nik... Ale počkat! Už stojím v sále a to, co ke mně doléhá, to nezní vůbec špatně! Kromě toho, že nám zrovna Brooklyn dopřával jeden z tracků britského Rockwella, oceňuji hlavně to, že se ke mně kromě výšek a středů, kterých jsem se v posledních dvou návštěvách tohoto klubu nabažila až moc, dostává také hromada basů.

ÄŚeskĂ˝ klasik.

To byla jedna pozitivní věc, za kterou přidávám hned další. Zatím jsem byla zvyklá, že sídlo zvukařů trůnilo uprostřed parketu, ale pro dnešní večer se přesunulo ke zdi, takže se celý parket stal mnohem lépe průchozím. Lidí tam sice pár minut po deváté postává celkem málo, ale po skončení workshopu se prostor nejen na baru plnil rychlým tempem. Brzy nato se také našlo pár jedinců, kteří se v září reflektorů svíjeli podle rytmu basů. Za zvuků svižnější Guardian (SpectraSoul), pohodové Slums (Calibre feat. DRS), nebo příjemně minimalistické Peach Fuze (System) to taky muselo jít samo. Brooklyn pokračuje v sympatické selekci další věcí od Calibre (Can´t Get Over You), Commixáckou How You Gonna Feel se Steve Spacekem v originální verzi a další kolaborací Calibre s DRS (Judgement Day). Mezitím mi ještě unikají názvy dalších tracků, které si tenhle chlapík v šedém stylovém svetru na knoflíky pro svůj set připravil, protože vyzvídám, co se dělo, nebo nedělo na workshopu. A prý, že se dBridge stydí zpívat před publikem. Hmm, to se asi nedočkáme...

Dorian Concept

Vídeňský experiment.

V deset hodin se ze zlámaných beatů z ničeho nic vyklube něco, co v prvním momentě nedokážu zařadit. Až když se pozorněji zaposlouchám do neobvyklých zvuků, které ke mně doléhají, registruji řadu glitchů, občas výrazný beat a občas výrazně vysoké tóny. Na pódiu nám představuje svou muziku vídeňský blonďák Oliver Thomas Johnson aka Dorian Concept, který se v experimentování vyžívá. Chvíli se klaním k názoru, že ta rozjařená hudba, kterou nám tady předvádí, by se dala zařadit do žánru glitch-hop, ale později zjišťuji, že většinu času nám znělo wonky alias kombinace grime, dubstep, glitch, hip hop a nejspíš i některých dalších žánrů. Ani to nezní špatně, jenom ty výšky, ty moje uši zrovna nezbožňují, takže nezbývá, než sáhnout do kabelky pro špunty a dopřát si pohodlnější poslech. A celkem jsem výkonu Dorian Concept přivykla a jedna z posledních věcí mě zaujala natolik, že jsem se postavila pod pódium, ale než se stačím rozkoukat, hudba utichá. Blondýn v košili zkoumá, kde je problém a na pomoc mu přichází i dBridge. Co se přesně stalo, nám nikdo neřekl, ale jako odpověď možná stačilo zaregistrovat moment, kdy jeden z pořadatelů pokládal na stůl jiný mixážní pult. Dorian Concept už ale svou pětiminutovku nerozjíždí a rovnou předává žezlo dBridgovi. Bez rozmyslu zase uklízím špunty zpátky do krabičky, protože hlasitých pisklavých zvuků už se bát nemusím a už už se zaposlouchávám do těch pár prvních, autonomických minut...

dBridge

Londýnský autonomic.

A už první věc, kterou nám tahle mistr z legendárních Bad Company, šéf labelu Exit a spolutvůrce Autonomic soundu (podcastu) dopřává, mě velmi těší. If I Had A Heart ve vylepšené verzi, kterou jsme mohli postřehnout i v posledním Autonomic podcastu s číslem 12. Nalomený rytmus, výrazný bas a vokály skladby, která vyšla na stejnojmenném albu zpěvačky Fever Ray, to je zkrátka znamenitá kombinace. Darren White alias dBridge nám ve svém MaCu vybírá další a další skladby, jimiž pozvolna zvyšuje tempo. Postřehnu ještě Before (After) od Scuby a krátce poté vidím, jak si Darren připravuje mikrofon. Že by z něj spadl stud a přece jen nám dopřál nějaký ten svůj vokál naživo? Fakt že jo! Stíhám ještě zpozorovat, že parket je již mnohem více zaplněn, a to hlavně spokojenými tvářemi. Tempo je pořád dosti autonomické, ale mně to ani trochu nevadí. Stejné vnímání mám i v momentě, kdy nám tenhle chlapík v kostkované košili z ničeho nic dopřeje příval razantnějších basů s tím rozdílem, že žasnu. Nicméně deepovější vložkou dBridge se změnami nekončí. Po několika minutách dokáže zvuk linoucí se z reproduktorů dokonale odlehčit a ve směsici tracků poznám jenom pár tónů Foundation (Breakage). Je to jen pár zlomků minuty a pak už nahazuje jinou věc. Na pravé straně pódia si už chystá pomůcky další muž večera, a tak je mi jasné, že se s námi dBridge každou chvíli bude loučit. Jak jsem myslela, tak se stalo, takže nám tenhle sympaťák popřeje "good time" a jako tečku za svým setem volí Autechre.

Mr. Ninja Tune a Roska Roska Roska.

UK zájezd pokračuje, a to v pořadí Matt Black a Roska. To, co však následovalo po dBridgově výkonu, byla zase trochu jiná odrůda hudby, ale proč ne?! Matt Black je znám především jako polovička dua Coldcut, ale jestli jste čekali nějaké ty trip-hopy, tak to jste šlápli vedle. Tenhle dlouhovlasý pán to rozjel v poněkud našláplejším rytmu, ale mnohem víc mě bavil ten jeho následovník Roska. V jeho setu postřehnu kromě nasamplovaného "Roska, Roska, Roska" i nějaký ten minimalový zvuk. Tahle čilá hudba se bezvadně hodí na párty jakéhokoli ražení a je mi jedno, jestli se tomu stylu říká UK Funky, nebo nějak jinak. Nepovím vám, v kolik hodin se brány MeetFactory zavřely. Neprozradím vám ani, jak a co hrál Jeff Milligan. Na závěr se s vámi podělím už jen o velmi krátké shrnutí: byla to výborná, různorodá akce a set, který nám dBridge dopřál, řadím na první příčky mezi TOP sety tohoto roku.

foto: mamba mamba@techno.cz

video: Dan Kafka dan@techno.cz