Report z EuroConnections: Ninja Tune XX od Myclicka

Co jste poslouchali před dvaceti lety?!

Jaká vlastně byla ta vaše první “ninja tuna“, jak by řekl Mr. Scruff? Kdo byl tím prvním interpretem, s nímž jste se díky té obrovské líhni talentů setkali? Pochybuji, že si ještě vzpomenete, vždyť už je to dlouhých dvacet let, co značka se sídlem v Londýně pod tímhle zvláštním názvem začala chrlit tolik zajímavou muziku ne zrovna pro každého, která však zrála, jako to víno. Tajemství úspěchu? Zřejmě jen jednoduché pravidlo: “čím podivnější, tím také lepší!” :) Už dvacet let... V době, kdy má tolik nahrávacích společností problémy a kdo nepálí a nestahuje, ten jako by nebyl, se label s věhlasem stále drží na trhu a tak snadno ovlivňuje hudební vkus všech věkových kategorií. Teď vyrazil na cesty propagovat své krásné logo a představte si, že i do země, která nakupování originálních nosičů příliš neholduje... Zatímco Matt Black, polovička Coldcut a jeden ze spolumajitelů, trhal hlavou o týden dříve v MeetFactory po boku svých talentovaných kolegů na velmi povedené akci RBMA Clubnight, do Paláce Akropolis minulý týden dorazili hned tři zástupci. V uskupení DJ Food najdeme bohužel už jen Strictly Keva a svou premiéru si zde mělo užít i duo Grasscut! Zdá se vám to málo?!

Dneska se scratchuje i s obrazem!

Vypadalo to tak... V půl osmé sice člověk vystál frontu na šatnu čítající tak 15 promrzlých lidí v huňatých bundách a kabátech, DJ Food by si však o patro níže zasloužil početnější armádu tanečníků a to byl prosím pěkně balkón pro veřejnost uzavřen! No, tanečníků... Zatím ta sešlost připomínala spíše velmi suchý spolek intelektuálů, v němž nad sebemenším pohybem ti ostatní hlasitě syknou a nechápavě zakroutí hlavou se slovy: “Děkuji, netančím!“ Zatím však také nic speciálního. Nějaký chlapík v brejličkách stojí za pultem, na němž trůní dva gramofony, často sahá na obě desky, které nemění za jiné, a škube jimi tam i zpět... Kolikrát už takový obrázek každý clubber viděl?! Kupodivu ani jednou! Každé to pootočení deskou neznamenalo tentokrát jen klasické zopakování hudebního motivu či mluveného slova. DJ tu byl totiž také VJ a pokud rapperovi vrátil jeho frázi zpět, pohyb na velkém plátně se zastavil, on svůj pohyb pozpátku zopakoval a svěřil nám ještě jednou, co přesně měl na srdci. Ach, ta technika... Stále jde kupředu mílovými kroky a už zase stroje berou lidem práci – tentokrát výdžejům. :)

Videa, která konečně nenudí, ale baví!

Přiznám se, že televizi zapínám jen zcela výjimečně a hlavně... Kolik vlastně dneska máme hudebních programů? A není snad pro všechny televizní kanály tvorba Ninja Tune až příliš alternativní?! Zatímco se všechny ty prsaté a znuděné holky s tím množstvím zlatých šperků už zase koupou v bazénu, div je to ke dnu nestáhne, když si zatím jejich svalnatý frajer pouští hubu na špacír, až příliš rychle okoukají, tohle bylo velmi vtipné pokoukáníčko! Zvláště, když Kevin míchal jako ďábel a každá ta skladba se mu na gramofonu netočila déle než dvě minuty – to se potom stále něco dělo a to jak v éteru, tak i na plátně. Jasně, “prsatice“ nechyběly ani zde, to je přeci jen pro pány vděčné téma a ti rozhodně v publiku převažovali, ovšem klipy to byly o poznání zábavnější... Tak třeba chlapíka na pláži uvězněného až po krk v písku, když si krásné dámy kolem něho sundávají vrchní díly plavek a on se mohl místo mazání zad maximálně napít brčkem ze sklenice, vám bylo vyloženě líto. :) Nouze tu však nebyla ani o klipy animované... A tak nám Mr. Scruff s tou známou peckou Get A Move On rytmus na chvilku narovnal, všechny ty jím namalované trumpetky a bubínky na plátně pookřály, všechno tak zvesela vyhrávalo a první odvážlivci už se konečně také začali hýbat do rytmu.

DJ Food? Taková hudební večerka s obrovskou nabídkou v regálech!

O malou chvilku později se však muzika úplně zastavila a čtyři malé postavičky k pobavení všech teď jedna po druhé odříkávaly svými skřehotavými hlásky své vtipné repliky. Vždyť to je normální večerníček! A teď si vyberte – zírat na to velké plátno, nebo jemu pod ruce? Volba byla jasná, na to byl až příliš daleko a kamera, která by mu ty jeho šikovné paže při hrátkách s mixážním pultem šmírovala, tu bohužel chyběla... Katalog Ninja Tune je na styly opravdu bohatý a tak měl DJ Food ve svém notebooku velkou porci potravy. Jenom tak se v jeho setu mohl hned několikrát objevit Roots Manuva a aby snad feministky neremcaly, svůj příběh obohatil o neméně talentovanou Ms Dynamite. Vadimovu The Terrorist protočil hned dvakrát, pokaždé samozřejmě v jiném remixu, přičemž v tom druhém případě s tím úderným spelováním pomohlo i samo publikum, nechyběla však ani rozpustilá Poison Dart od projektu The Bug a stejně jako před týdnem Matt Black, i on nám připomněl slavnou Timber od Coldcut v remixu Seijiho z Bugz In The Attic. Matt ji měl sice delší, on zase i s tím srdceryvným kácením deštných pralesů na plátně a aby náhodou nebylo Coldcut málo, vmísil sem ještě jejich No Paid Enough...

Dobrá zpráva, to cello bude jejich - jsou tu!

Velmi barevný set svou konzistencí připomínal ono snad osmihodinové řádění Mr. Scruffa v rámci Beatcase Night před časem v Roxy - takový luxus si však on dovolit nemohl. :( Stopka v deset je tu všeobecně známá a on se o zbývající čas musel podělit ještě s Grasscut, ačkoliv si původně své role měli prohodit... Tak kdepak je máme? Tam vzadu už je opřené to zvláštně vykuchané cello, Kevin dostal náhle pokyny z režie, zakýval hlavou na znamení, že rozuměl a jelikož se mezitím dav pod ním poměrně rozvášnil, čas od času se mu na soustředěné tváři objevil úsměv. To v okamžiku, kdy ti dole poznali nějaký hit z katalogu vydavatelství a spustili nadšený povyk. A že jich tu bylo! Fanoušci naštěstí také stále přibývali... Poslední skladba se, pod dohledem dekoračních ninjů zavěšených v oponě, dotočila, v rámci kvalitního proma se na plátně ještě objevilo logo oslavence, následoval silný potlesk za umění a přestavování pódia začalo okamžitě, přičemž stolky na kolečkách tuhle nenáviděnou práci s přepojováním značně usnadnily. Tak ještě rychle pro drink a na záchod a můžeme - my jsme připraveni! Jak jste na tom vy? :)

Bez hlasu + bez smyčců = bez zvukovky!

Své stolečky teď měli ve středu pódia umístěny do písmene V, to aby získali přehled o tom, co právě dělá, či nedělá ten druhý a pokud jste právě teď měli dojem, že zvuková zkouška je dneska už jen zbytečným přežitkem, velmi brzy vás vyvedli z omylu. Prvních deset patnáct minut neměli hoši, co tolik milují trávu, sebemenší problém a Andrew barvou hlasu i frázováním připomínal ten vemlouvavý vokál Davida Gahana, ale teď? Otvírá pusu naprázdno a ven není slyšet ani hláska. A zase! Také odposlechy (naštěstí) mlčely a tak věděl moc dobře, kolik uhodilo. Přesto ti dva zbaběle muziku nestáhli a až do příchodu zvukaře s novým kabelem jsme získali jedinečnou možnost, vyslechnout si jejich tvorbu netradičně v té instrumentální podobě. Ovšem s výtečnou pantomimou! Andrew teď místa pro zpěv totiž s patřičnými grimasami záměrně přehrával. :) Jak se ukázalo, kabel za to nemohl a tak se za provozu hledala dál chyba na cestě. To bylo zase radosti, když hlas konečně “naskočil“! Smůla se však nevyhnula ani jeho parťákovi... Tam, kde jsou v originále smyčcové party, mohl Marcus tím šmytcem máchat sebevíc, ale cello už ke spolupráci nepřemluvil.

Jen se hezky zamyslete. S Grasscut...

Jo jo, mají ty zvukovky přeci jen něco do sebe, jenže příroda už si zase postavila hlavu. V případě pořádající agentury Barometr v krátké době už podruhé. Vzpomeňme na už jednou přeložený (a díky sněhové kalamitě znovu odložený) koncert Hybrid, když už jsme je měli takřka na dosah... Na přetřesu byl samozřejmě materiál z jejich letošní zvláštní desky se zvláštním názvem 1 Inch: ½ Mile a po té divočině od Kevina, především v závěru jeho eklektického setu, tu o citlivé a hlavně opravdické písničky nebyla nouze. Mým favoritem se velmi snadno stala The Door In The Wall, která svou naléhavostí stále stoupá do výšky - opravdu unikátní dílko plné emocí! Stejně citlivá však byla také projekce, tu však v tomto případě oba pánové už neovládali. Už tak měli plné ruce práce a dost technických problémů. Také ona hrála v hnědém oparu na city, ať už šlo o dvě osamělé postavy na široširé pláni či skvěle zachycený kontrast mezi uspěchaným velkoměstem a přírodou plnou malých radostí, v níž se ten čas konečně zastavil. Věru pěkné předvánoční zamyšlení! Navíc s výtečnou zvukovou devizou. Tohle fakt hrálo, na rozdíl od Kevinova setu - ten byl na tomto vyhlášeném křišťálu překvapivě přeřvaný a nečitelný. Těžko však říci, kdy naposledy se tu vlastně místní zvukař staral o dýdžejův komfort - kapel zde přeci jen vystupuje více...

"A jak tady u vás říkáte Muppet?!"

Koncert to byl také poměrně kontaktní... V jednom momentě se Marcus zajímal, jak se vlastně česky řekne Muppet a bylo úsměvné pozorovat, jak se najednou všichni ti angličtináři nemohou shodnout. :) Jeden zezadu křičel “blázen“, druhý by přísahal, že jde o loutku, ostatní se dušovali, že tohle slovíčko určitě ve škole neprobírali. Odpověď na otázku jim mohla dát snad jen stejnojmenná skladba, do níž se teď vzácná návštěva pustila a kterou před časem také tak skvostně přemíchal Nathan Fake, jenž se shodou okolností právě zde před třemi lety už také stačil blýsknout... Velmi experimentální a zároveň až filmové dílko protkané nejrůznějšími samply, ostatně jako veškerá tvorba tohoto dua a publiku se koncert, jemuž tolik vévodily různé zvonkohry, zalíbil natolik, že si deset minut před desátou zatleskalo o přídavek. A publiku se zalíbil natolik, že si i pět minut před desátou zatleskalo o druhý. :) Tak je to správně, teprve teď je deset a třetí v pořadí už tu ani být nemůže. Kdo chtěl víc, ten se mohl vydat do Divadelního baru či na Malou scénu a zůstat zde klidně až do rána. Jen si nejsem jistý, kolik skladeb od Grasscut dýdžejové ve svém archivu s sebou vlastně měli. :) Nuže příště a snad i s tou zvukovkou. A mnohem raději v létě na některém z našich fesťáků...

foto: cray cray@techno.cz