Report z Respect Plus 2011 s Konono No1 od Honzy Loudy

Na Konono No1 sedět?!

Na Žižkov jsem dorazil krátce po oficiálním otevření přímo z práce. Ocenil jsem všímavost šatnářky a servis Paláce Akropolis, když jsem si za 50 korun mohl uložit tašku s notebookem do trezoru. Na parketu jsem se pak cítil volnější. Zpočátku jsem měl obavy, zda kapela naplní prostor, protože se lidé trousili pomalu, ale moje první domněnky se nepotvrdily. Tedy na balkóně, kde se nachází místa k sezení, bylo poloprázdno - ale upřímně, komu by se chtělo u takové hudby sedět? Společně s fotografy jsme si stoupli až k pódiu, většina ostatních návštěvníků byla u barů a čekání si krátila povídáním a popíjením. Od ohlášeného začátku v 19:30 začala parta Konono hrát s přibližně s 45 minutami zpoždění... Přiznám se, že jsem Konono No1 donedávna neznal a nechtěl jsem se toho předem mnoho dozvědět, abych nebyl ovlivněn a nic neočekával. Přesto jsem nějakou představu o africké taneční hudbě měl...

Přišli, vzali nástroje a už je nepustili.

Šestice hráčů včetně jedné ženy začala ihned po nástupu zostra. Po prvních deseti minutách jsem se přitočil k přítelkyni a řekl jsem jí, že takhle budou hrát souvisle celý večer. To jsem ještě nevěděl, jak blízko jsem byl od pravdy. :) Dva bubeníci, jeden hrál s paličkami, druhý rukama na bonga, seděli vzadu. V popředí stáli dva muži, kteří hráli na likembé a mezi nimi žena, která střídala hru na kovové trubice s tancem. Trubice vydávaly zvuk podobný kravským zvonkům a nemohl jsem si nevzpomenout na legendární KLF. Likembé, jak se typickému nástroji říká, je složený z kovových jazýčků, na něž se vybrnkávají zvuky, které jsou elektricky snímané a zesilované megafony. Každý likembé byl "naladěn" na jiný zvuk. Nástroj je z velké části ze dřeva o velikosti obdélníkového kuchyňského prkýnka, k němuž jsou připojeny zmíněně kovové jazýčky, a z jedné strany se táhne spojovací kabel k zesilovači. Součástí byl i látkový popruh, který měli muzikanti přehozený přes rameno. Likembé pak drželi v obou rukách před sebou a "vymačkávali" tóny, což vypadalo, jakoby si hráli se zvětšeným gameboyem nebo mobilem. Jiné "garážově vyrobené" nástroje si s sebou kapela nevzala, pokud tedy nepočítám megafon.

Sportovní výkon.

Jedinečné sportovní výkony podali všichni bez rozdílu... Ještě jsem se nesetkal s tím, že by nějaká kapela odehrála koncert, který trvá 100 minut, jen asi s minutovou přestávkou uprostřed hraní. Kdo si rozhodně ani na několik vteřin neodpočinul, byli bubeníci. Hráči na likembé občas přestali a promnuli prsty a žena střídala hru na zvonce s tancem a vlněním. Hudbu prokládali tradičním africkým a více či méně melodickým zpěvem. Jednalo se "o živý mix z živých nástrojů", takřka jeden dlouhý nekonečný song, kde bylo často těžké uhádnout, kde začíná další píseň. Hudba založená především na rytmice a opakujících se motivech nepravidelně gradovala a přiváděla nepřetržitě se vlnící publikum až na hranici transu.

Jaké to asi je s Konono přímo v Africe?

V několika momentech jsem na dlouhé minuty zavřel oči a zcela se poddal hudbě, přesněji rytmu. Myšlenkami jsem se často dostal až do Afriky a říkal si, jaké by to asi bylo, slyšet kapelu na autentickém místě. Hudba to byla živelná a energická a zpěv jsme slyšeli v celé škále od veselého po tklivý. Svou (do jisté míry) monotónností mi připomněla egyptské derviše a jejich tanec, kdy se po dobu deseti minut a více točí dokola a různě si přitom hrají se suknicí. Přestože byl parket zaplněný, nebylo nejspíš vyprodáno. Zažil jsem i stísněnější publikum. Osobně jsem však tento stav přivítal - nikdo do mě nevrážel, ani neotíral své zpocené tělo. Návštěvníci si ještě vytleskali přídavek, který byl ale spíše symbolický a většina z nich odcházela nadšená.

Koncert byl warm-upem pro letní Respect Festival.

Více na oficiálním webu Konono No1 nebo na MySpace.

foto: archiv agentury Rachot Production