Report z Music Infinity s Hidden Orchestra od Myclicka

Do šatny? Přes kavárnu. Bez kafe...

Tak dlouhý lidský had, jako v případě nedávného vystoupení Gabin, na mě v úterý před Palácem Akropolis nesyčel... Tehdy se poněkud nebezpečně vinul až na přechod pro chodce, (páni řidiči, to přece musíte pochopit - my jdeme za kulturou!) ovšem teď, deset minut po osmé, bylo před číslem 27 v Kubelíkově ulici úplně prázdno. Propadák?! Doufejme, že ne – ten by si ti čtyři Skotové rozhodně nezasloužili. O poznání kratší a o poznání slabší hádek se rozvinul až uvnitř. Samozřejmě při čekání na šatnu – už aby bylo léto! :) Nezbývalo tedy nic jiného, než si stoupnout do kavárny a tentokrát bohužel bez dobré kávy postupovat hlemýždím tempem k cíli a smutnit při každém tom výraznějším tónu basovky, který čas od času tam zespodu zazněl. Zase pozdě a zřejmě už zase bez předkapely... Být tu šatnářky dvě, byl by člověk dole, co by dup, takhle se jednalo o takzvané čekání nekonečné. :( Stále jsem se modlil, aby tam dole skutečně úřadovala předkapela a ne vzácný host v premiérovém vystoupení... Počet pověšených bund a kabátů těch šťastlivců, kteří si mohli dovolit být zde s předstihem, snadno prozradil, že tam dole už by se mohla nacházet slušná fanouškovská základna. Po jednom jediném albu?

Jen jednu desku vydali a už se sem nevejdeme. Co bude po té druhé?

Konečně! Ještě si ten maličký lístek s číslem 54 pečlivě uschovat, abych zde nemusel tvrdnout až do rána, jak se praví po rozvěšených instrukcích a hurá pár metrů pod úroveň chodníku. A hned za ty velké černé dveře, co za návštěvníky tak rády a nepravidelně bouchají... Uf! Tak tolik lidí pohromadě jsem opravdu nečekal. Byli natěsnáni až daleko za ohrádku zvukaře a osvětlovače. Další fronta... Až k pódiu. :) Jakmile oči přivykly tmě, brzy zjistily, že tam vpředu by se ještě našlo nějaké to volné místo, mě to však táhlo rovnou na balkón, kam si zatím kupodivu ne každý troufnul... Slušná návštěvnost! Ovšem teď ve mně trochu hrklo. Nepopletl jsem si nakonec den a nepřišel jsem omylem na společné vystoupení Lenky Dusilové a Xaviera Baumaxy pod hlavičkou Silent Love, které tu mělo tento měsíc také proběhnout? Ne, opravdu je dnes 1. března a ona teď stojí na pódiu oblečena do slušivé vestičky, která odkryla její vytetovaný ornament na pravé paži, a s těmi sexy přimhouřenýma očima, jimiž dodává svému hlasu na jistotě...

Medový hlas pro Med.

Ach ten hlas, ach ten zvuk – vražedná kombinace pro to, aby se chloupky bez varování postavily do pozoru. Jak jen to dělá?! Už pěkných pár let má hlasivky medem pomazané a teď se jí to hodí dvojnásob. Med se shodou okolností jmenuje i tahle formace, jíž sem dnes přišla vypomoci. V životě jsem o nich neslyšel a možná právě proto jsem teď zalapal po dechu... Naprosto dokonalí, naprosto originální, skvěle sehraní a přitom jejich technický rider neobsahoval žádný nástroj, který by se vymykal standardu. Bicí tam vzadu, kytara se spoustou efektů pod nohama hráče vpředu, pak už jen basovka a přímo na pódiu muzejní expozice se stařičkými klávesami. Ten nádech psychedelie, jen co se oblíbená a tak často hostující vokalistka tradičně zalita silným aplausem vytratila, pocházel právě odtud. Roland VK-7 - to je ten zdroj, to je ten stroj! Přestože se začal vyrábět až v roce 1997, do vínku dostal po vzoru starých hammondek ze 60. a 70. let i to překrásné dřevěné obložení a klávesák Viliam Béreš si na něj čas od času poněkud necitlivě lehal celou vahou svého těla.

Rozsekali... Spolehlivě!

Úžasný zvuk spolu s efektně naefektovanou kytarou přitom tak snadno rozvinul vaši fantazii a zároveň to tu zavonělo po starých, stále tolik inspirativních, časech... To oni by si měli dát v létě turné po všech možných festivalech! Bohužel realita bude úplně jiná a už zase na nich budou zaclánět kapely, které už dávno nemají co nabídnout, jen na ně bohužel ještě stále lidi chodí v hojné míře. :( A právě ta poslední skladba “Koho potkám, toho rozsekám” byla tou typickou festivalovou tečkou i s onou dlouhatánskou gradací... Rozsekali nás slušně a já jsem moc rád, ze jsem je konečně mohl potkat – těší mě, příště přijdu včas. :) Vy za to stojíte! Aplaus byl pro pouhou předkapelu opravdu neuvěřitelný, líbili se a škoda jen, že je tolik tlačil čas. Přesto se vrátili zpět, ale jen proto, aby ještě jednou zamávali a ještě jednou se hluboce uklonili. Oni nám... Chápete to? V tom samém okamžiku už jim za zády na pódium vtrhla četa techniků, aby si tu zahrála oblíbenou společenskou hru Škatulata, hejbejte se! Tohle rozpojit, tyhle koberečky i s bicími posunout na bílé značky na pódiu, tamhleto pošoupnout, ještě něco přinést, naopak to jejich odnést a v rychlosti vyzkoušet funkčnost nástrojů.

Když je frontman vzadu...

Netrvalo dlouho a bylo to... Žádný teatrální odchod z pódia, zhasnutí, napětí a příchod do rozbouřeného sálu - nic takového se tu nekonalo. Oba bubeníci už seděli proti sobě na svých židličkách, kápo celého projektu vzal tam vzadu do ruky mikrofon a... “Ahoj, Praha!” Už zase. :) To, co by vám jindy přišlo už jako hrozné klišé, jste mu teď tolerovali... Bylo to takové jiné – jako by mezi nás do obýváku přišel hodný strýček ze Skotska, kterého jsme tak dlouho neviděli a chtěl se hned na úvod jen trochu zavděčit. Milý, přátelský, skromný, normální – takovým se tenhle otřepaný pozdrav odpouští. :) Jenže strejda Džou s plnovousem teď hrál druhé housle a to nejen proto, že ty první už svírala jeho žena. Oba bubeníky už totiž pěkně svrběly ruce a z počátečního lechtání blan postupně přidávali na intenzitě. Jako by nějakým zázrakem do těch svých souprav před vystoupením vdechli život. Vždyť teď nekopíroval jeden druhého – oni si prostě normálně vyprávěli historky z cest a byli přitom pěkně ukecaní.

Vokály? V té krabičce...

Oba měli po vzoru dýdžejů jen na jednom uchu sluchátko, toho druhého tak slyšeli v odposlechu, a dařilo se jim – už jen těch různých kombinací, co tu vymysleli, aniž by si skákali do řeči... Od Timova úvodního drhnutí valchy opačným koncem paličky, přes různě metličky, až po paličky obalené plstí to byl velmi zdařilý doprovod ke všem těm zvukům a hlasovým samplům, kterými tam zezadu Joe všechny ty údery podmazával. Ne nadarmo si role prohodili – vždyť na kolika koncertech jste bubny viděli ve vší kráse takhle v popředí? Každý na nich teď mohl oči nechat! Jak moc tu nějaký vokalista chybí, si člověk zřetelně uvědomil až v té krásné baladě Footsteps. Být tu tak ona Julia Biel spolu s námi, to by teprv byla událost. Ale jen kvůli té jedné písničce? To by se organizátorovi Music Infinity pěkně prodražilo a vlastně ani ty jejich instrumentálky nezněly zle. Zkrátka Julia ze záznamu nám teď musela stačit... Po každém tom odehraném kusu si do salv potlesků a vzrušených výkřiků vzal kápo slovo, aby nám představil další skladbu z jejich alba Night Walks a Ondřej Burian, nejšikovnější osvětlovač v Praze a širokém okolí, si mezitím připravil nové “kulisy“.

Čtyři a přesto v pěti...

Pod jeho vedením jindy tolik fádní černé plátno rozkvetlo. Vyrobil mu totiž tapety přímo na míru, ale také citlivě reagoval na brumlání basovky pana kapitána tak, že ta ostrá a všemi barvami hrající světla při každém tom hlubokém tónu spiklenecky pomrkla. Na tom, že se toto vystoupení stalo během úterního večera tolik hřejivým, měl nemalou zásluhu právě on! O zvuku netřeba hovořit – křišťál jako vždy. Tolik plný, tolik věrný, k houslím Poppy tak přátelský... To se to pak hraje! Bylo znát, že publikum přišlo najisto a tu loňskou desku si pečlivě naposlouchalo. Stačilo pět vteřin z nové skladby, poznali svou oblíbenou a spustili ryk, jako když je na nože bere. Mně osobně udělali tu největší radost zařazením dlouhatánské skladby Dust. Opravdu věrná interpretace ve srovnání s příspěvkem pro jejich loňskou desku. I tentokrát začátek, jak ze zlatého pera Ennia Morriconeho, kterého se tady shodou okolností již brzy dočkáme, takže i v tomto případě drama se vším všudy, u něhož ani nedutáte a na všechny ty zvraty se tolik těšíte...

Hidden Orchestra: "Kupte si nás na cédéčku nebo na vinylu!"

Tiskovka ani v nejmenším nelhala! Přestože by Hidden Orchestra určitě chtěli být naprosto originálním souborem, tohle znělo spíše jako společný jam s dalším orchestrem, ano tím “filmovým“ a ještě pro jistotu s početnou sestavou Jaga Jazzist za tou černou oponou. Nádherná dynamická věc, v níž s každou její vteřinou tušíte schované nebezpečí, se i tentokrát v závěru zvrhla v regulérní drum´n´bassový track... A opět se spolu bubeníci ani chvilku neškorpili a naprosto přesně spolupracovali, což publikum velmi často ocenilo hlasitými pokřiky. Vůbec tu probíhala spolupráce na nejvyšší úrovni a atmosféra se dala krájet. Joe toho nenásilně využil a v jedné chvíli  apeloval na návštěvníky, aby čtyřčlenný orchestr podpořili koupí originálních nosičů a je prý přitom jen na nás, zda si vybereme CD nebo vinyl. A o tom, že jeho slova padla na úrodnou půdu, jsem se mohl přesvědčit při další úterní frontě v pořadí - tentokrát opět na šatnu. V ní jeden z fanoušků to hnědé album právě zbavoval slídové fólie, aby se ihned začetl do toho několikastránkového bookletu...

Po Night Walks night walks...

To však poněkud předbíhám. :) Ačkoliv jsem měl pocit, že ve 21:40, když s máváním opouštěli pódium, zahráli snad veškerý svůj repertoár, který bychom na albu Night Walks našli, přesto se jim po návratu ještě pár skladeb prošpikovaných emocemi z něho podařilo vyškrábnout a protože se ani po přídavku plný sál nenechal odbýt, vrátili se ještě jednou... Joe tu sehrál úsměvné divadýlko, že pokud tedy ještě máme nějaký ten čas, klidně nám Hidden Orchestra zahrají a odpovědí mu byl mohutný řev spolu s hecujícími pokřiky. Na tomhle místě se tedy umí publikum za pouhou hodinu nažhavit na maximum a těm, co by si čirou náhodou dovolili nepřidat, těm bych to tedy opravdu nepřál. Tihle “museli” hned dvakrát a ty dvě minuty před desátou už se tady naštěstí odpouští. :) Teď už jen pevně věřím, že tu nebyli naposledy a zároveň doufám, že nás co nejdříve potěší svým dalším materiálem a klidně každý rok. Tahle muzika byla od srdce a srdcem se v to úterý také poslouchala. To je pak i ta noční procházka domů přes Sherwood tak nějak víc příjemnější... Díky!

video: MKPraha

foto: Ondřej Michal / Musicserver.cz

Kompletní fotoreport najdete zde.