Report z Trancefusion – A Dream Come True od Čéši

Věšáků bylo dost!

Přišel jsem poměrně brzy, chtěl jsem si zajistit dostatek dojmů ihned ze začátku a vše si hezky projít a poznat všechna zákoutí, která si pro nás prostor Průmyslového paláce přichystal. Už zdáli mě však stále trápil ten smutný pohled na vyhořelé celé levé křídlo této úchvatné stavby, které nahrazuje provizorní stan. Bude asi hodně dlouho trvat, než se tento pohled změní, zda-li vůbec. Odložil jsem si věci do šatny, která tu zabírala velký prostor, a tak rozhodně nemohlo dojít k tomu, že by se někomu nedostalo lístečku či věšáku. :) Prošel jsem dále a nemohl si nevšimnout velké PRE zóny, kde se dalo odpočívat a nebo hrát zajímavé hry. Cestou mě zastavily sličné hostesky a já získal i leták s časovým plánem dnešní akce. A to je i to, co mě přesně zajímalo - New vision stage a Illusion stage.

Vše takové až přechází zrak...

Co mě první bacilo do uší a do očí, to byl zvuk a monstróznost obou těchto pódií. Jedno ve stylu obrovské zástavby s dominantními kostkami a zářícími LED panely a druhé, ani nevím, jak ho popsat... Prostě mega obří plachtoví s kruhovým středem a vyvýšenými prostranstvími pro gogo a spoustou světel a stroboskopů. Paráda, konečně stage vypadající jak v zahraničí. Velká, krásná a se silným zvukem! Nebudu zde zbytečně zabírat řádky tím, co vše jste si kde mohli koupit, ale bylo to od jídla, dárkových předmětů a bůhvíčehoještě až po všechno možný prostě... Pobavila mě také informace na barech, kde bylo upozornění s omluvou na špatnou lámavost žetonů. Omluvu jsem přijal za svou ihned při prvním placení. Naštěstí se s tím team popral perfektně a na všech barech byly připraveny půlky, které měly sloužit lidem k vracení. Smekám, takhle se řeší problém. .)

Živě znamená opravdu živě a bez skrupulí...

V tuto chvíli se na hlavním pódiu, Illusion stage, zastavila milá Audrey Gallagher a živě nám zazpívala několik hitovek, na které publikum naprosto perfektně reagovalo a dokonce zpěvačku i doplnilo. Nejsilnější byla pro mě poslední Big Sky. Její živé vystoupení bylo hodně rozdílné oproti Emmě Hewitt z prvního dílu, která si díky indispozici vše střihla na playback. Audrey do toho vkládala opravdu hodně sil, chvílemi možná měla i nějaké zvukové problémy, ale zážitek to byl vskutku velmi silný a hezký. Opravdová euforie se dostavila společně s mladičkým Rusem, poprvé v ČR hrajícím Artym. Tento mladík nám ihned ukázal, jak se to na východě dělá. Chvílemi mi ale připadalo, jako by se spíš vyžíval v profláknutějších skladbách a až tak příliš nehleděl na kvalitu mixu. Mohli jsme tak slyšet tracky od Tiesta, Armina Van Buurena a nebo Ferryho Corstena. Jeho set doplňovaly nádherné tanečnice střídající kostýmy - chvílemi byly jako pohádkové bytosti, následně jako motýlci čekající na rozlet - skvělá podívaná!

Gravitace neexistuje?

Nevím, čím to je, ale trance DJs mají hodně často ve zvyku nejen mávat, skákat, ale hlavně lézt po stolech. :) Prostě si potřebují prohlédnout ten les rukou a já se ani nedivím, musí to být skvělý pocit držet tempo v lidech a kontrolovat to, jak budou reagovat, řídit je a mít je pod taktovkou... Na řadu přišla hlavní velká performace. Team Trancefusion si na tomto dává vždy opravdu velmi záležet a jako vizuální zpestření je to dokonalost sama. Tentokráte nejen tanečníci, ale i gymnasté provádějící mnohdy takové věci, že se tajil dech. Bál jsem se chvílemi, aby se něco nestalo, ale zároveň jsem jen s napětím sledoval, čeho všeho je lidské tělo schopné a jak snadno se dají přelstít pravidla zemské přitažlivosti. :) Parádní show!

Taneční maraton začíná!

Tak nějak jsem stále nemohl pořádně rozhýbat nohy, i když prostoru tu bylo pořád dost. Lidí na placu celkem slušný počet, ale Průmyslový palác měl stále ještě velké rezervy, co se místa týče. Já byl vlastně i rád a nejvíc rád jsem byl za to, že se kouřit smělo jen ve vyhrazeném prostoru. Báječné, proč jen na trance akcích si připadám jako v civilizovaném světě? Světě, kde nejste omezování a nuceni dýchat to, co normální opravdu není? Každopádně, právě se dostavil Richard Durand a tohle, tohle byl teprve začátek. Pan Durand se do toho obul opravdu hodně ostře a já se začal potit. Potit se, je známkou dobré termoregulace - tělo se ochlazuje a já byl během hraní pana Duranda ochlazen skrz na skrz. Propotil jsem tričko, protože tohle jeho hraní bylo epesní. Chvílemi nám dával vydechnout, ale vždy to bylo jen tak zlehka, tak, jak je na trance potřeba. Ruce k laserům, hlavu vzhůru, úsměv v ďůlku a opět, opět skákání na stůl! :)

Andy Moor? Tentokrát poněkud rozpačitý...

Já se po konci jeho setu přesunul na druhou stage, kde právě úřadoval Andy Moor. Andy Moor je u nás celkem profláklou ikonou trance music, ale skoro nikdy nezklame. Nyní, i když nejsem úplně znalý poměrů ve stylu trance, řekl bych, že tohle vystoupení bylo slabší, než by mohlo být. Andy se netvářil zrovna odvázaně a bylo to znát i na jeho hraní. Měl tam pár světlých okamžiků jako například track od Fragmy – I Need A Miracle, každopádně taková improvizace s Audrey už nebyla příliš povedená. Nevím, na čí straně byla chyba, ale tady se vystoupení proměnilo spíše jen v nějaká hesla a pozdravy do publika, než na nějaké live vystoupení. Ale nevadí, tak nějak jsem si to tu odšoupal a připravoval se na to nejlepší a na to, na co jsem se těšil už ode dne představení lineupu...

Když se kácí les, lítají třísky. Když se hraje techtrance, lítají tkaničky...

Prvním v pořadí, na kterého jsem se těšil, byl Sean Tyas. Těšil jsem se na něj proto, protože vystupoval na první Trancefusion a dokázal mi, jak hrozně dobře a tvrdě se dá trance zahrát. Tehdy ráno mě naproto uchvátil a tentokrát tomu opět nebylo jinak. Tento DJ z USA se s tím nemazlil a silnému zvuku dával hodně zabrat. Celá střední část Průmyslového paláce se otřásala v základech a lasery nám dokazovaly, zač je toho pětipaprsková silná zelená. Sean Tyas přiložil pecku, o kterou se před mnoha lety postaral FatBoy Slim a následně byla znovuzrozena Funkagendou. Netuším přesně, o jaký remix se přesně jednalo, ale track They Know What Is What, je prostě nesmrtelný a v tuto chvíli se mi rozvázaly tkaničky u bot. To jsem však nevěděl, že běhěm chvíle nasadí Sean další těžký kalibr a tím byl track od alter ego Erica Prydze aka Pryda – Personal Jesus. To už nebylo o čem debatovat a rozvázané boty mi zákonitě musely ulítnout. Vše samozřejmě "obrazně řečeno", abyste si náhodou nemysleli, že jsem tam tančil bos... :)

To nejlepší na konec?

No nic... Hodina a půl utekla jako voda a já z posledních sil, jelikož můj taneční maraton dosahoval bez přestávky již několika hodin, přešlapoval na druhého jmenovaného, pana Simona Pattersona. Tohoto chlapíka mám v paměti zase z konkurenční Transmission, kde kdysi v ranních hodinách i on dokázal, zač je toho techtrance. Tady jsem si nebyl jist žádnou věcí, kterou hrál, ale bylo to zdrcující. Poslední síly, které mi zůstaly, ze mě během hodinky vyprchaly jako bublinky z otevřené bohemky... Tihle dva chlapíci se postarali o to, že jsem odcházel naprosto spokojený, vytancovaný a hrozně unavený. Rozdával jsem úsměvy kolem sebe a i když mě nohy bolely tak, že jsem cestou domů pomalu nebyl schopen vyšlápnout spojku u svého auta, musím říci jediné - zase to stálo za to! Byl to nejpovedenější závěr trance akce, jaký jsem prozatím poznal.

Závěr - všechno dobré!

Co říci závěrem? Team Trancefusion opět ukázal, jak dobře a kvalitně se dá udělat mejdan. Jak hezky a příjemně se dá pro lidi vytvořit to, za čím si snad i v budoucnu najdou cestu. Tady není, co vytknout. Pokud tady nebylo něco v pořádku, pak jsem asi hloupý a nebo slepý a nebo možná ne tak náročný, protože já, já odcházel totálně spokojený! Tak hodně sil a brzy zase někde...

čéša

foto: MHD

video: Ronny