RECENZE

 

Knižní recenze: Rjú Murakami: Nekonečná, téměř průhledná modř

Předtím, než se začtete do útlé knížečky Nekonečná, téměř průhledná modř, je dobré mít na paměti tři věci. Tou první je skutečnost, že její autor se sice jmenuje Murakami, ale Rjú, nikoliv Haruki. Druhou je skutečnost, že Japonci jsou někdy opravdu hodně drsná a úchylná cháska... Ale je tu ještě třetí skutečnost: Japonci jsou taky zatraceně dobří vypravěči.

 

Knížečka (označení román se zdráhám použít z více důvodů) se zaměřuje na osudy skupinky feťáků, žijících v Japonsku sedmdesátých let poblíž vojenské základny USA. Oddávají se drogám, sexu, nezřízeným večírkům a rockové hudbě (navzdory všem špinavostem, které se v textu popisují, je cosi nostalgického a až úsměvného, když se mluví třeba o The Rolling Stones jako čemsi novém). Vypravěč, který se stejně jako autor jmenuje Rjú, se nesoustředí na popis prostředí nebo vzhledu postav, ale jen a pouze na to, co se děje. Do všech, řádně naturalistických detailů. Ať už se jedná o brutální orgie, podivné vidiny, pokus o sebevraždu či násilí. Popisuje, nikdy však nesoudí, to ponechává na čtenáři.

Murakami

Text vlastně nenabízí žádný příběh, jedná se jen o sled volně propojených scén, které ilustrují, v čem a jak hrdinové žijí. Odstup, který má vypravěč od popisovaných událostí, se zdá nejprve pouhou manýrou a kniha opravdu může připomínat pornografii nejhrubšího zrna, (z čehož byla v době prvního vydání také často obviňována) ale s přibývajícími stránkami se ukazuje, že se jedná o způsob, jak ukázat, že vypravěč je zcela ztracený, jeho osobnost zcela rozložená a celý svět je krutým a lhostejným místem, kde nepomohou ani přátelé, protože žádní neexistují – pouze lidé, s nimiž trávíte nějaký čas, aniž byste vlastně věděli proč, a je vám úplně jedno, co se jim děje.

Murakami

Údajně je kniha vyjádřením desiluze tehdejší japonské společnosti, nejen mládeže, a je pravda, že o optimismus zde ani nezavadíte. Svého času u nás vzbudily poměrně velký zájem, (i díky filmovým verzím) knihy Irvinea Welshe (Trainspotting, Acid House aj.) a Murakamiho debut je v něčem připomíná – nesentimentálním a nijak romantizujícím pohledem na drogovou závislost, sepjetím s populární hudbou (v tomto případě klasický rock´n´roll a první punk), naturalistickým líčením rozpadajících se těl, psychiky a sexu. Ale zároveň, ač starší, jde i mnohem dál, protože na rozdíl od Welshe svého čtenáře nijak nebaví a ani nechce – jediný záblesk humoru je snad opakující se drcení hmyzu. Nekonečná, téměř průzračná modř tak jasně definovala, že Rjú Murakami bude syrovým a v mnohém ohledu bezohledným autorem (což je asi největší rozdíl oproti Harukimu, který je mnohem poetičtější a literárnější). Na rozdíl od jeho pozdějších temných thrillerů (jako bylo např. V polévce miso) sice nedisponuje silným příběhem, ale i jednotlivé obrazy, navíc záměrně prodchnuté japonským rasismem (vztah k černochům a míšencům) jsou silné samy o sobě. Jo a mimochodem, sám Murakami svou knihu v roce 1979 zfilmoval (dnes má na kontě 5 filmů, možná nejznámější je Tokyo Decadence, taktéž podle vlastní knihy).

Rjú Murakami: Nekonečná, téměř průzračná modř

Překlad: Jan Levora

Vydalo: Argo, Praha 2011

Hodnocení: 70 %

Boris Hokr

foto: archiv

 
 
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016