Míša Salačová: "Snažím se být svá."

Ahoj Míšo...tento rozhovor bych ráda pojala trochu obšírněji, než jsi asi zvyklá... Nemusíme se bavit jen o klubové kultuře, ale i o jiných věcech, ve kterých jsi známá a úspěšná. Proto má první otázka je záměrně nejasná. Jsi hodně mladá a mě zajímá, jestli si vzpomínáš na okamžik, kdy jsi "vyrostla"?

Ahoj... Myslím si, že žádný člověk nemůže definovat přesně okamžik, kdy vyrostl a dospěl. Přesto takovým nejvýznamnějším momentem pro mě byl můj odchod od rodičů, kdy jsem v sedmnácti letech začala žít sama, musela a chtěla jsem se starat sama o sebe, přejala jsem odpovědnost sama za sebe… Odešla jsem z Moravských Budějovic do Prahy. O okolnostech, které mě k tomu donutily, budeme jistě mluvit. Kromě prarodičů, kteří mi poskytli výborné zázemí, jsem tam nikoho neznala. Měla jsem samozřejmě strach, strach z cizího města, z nástrah, které mě tam můžou potkat, z toho, co se tam bude dít. Myslím si, že jsem to docela zvládla, přestože přišly momenty, kdy mi bylo smutno. Ty chvíle byly hodně krušný, cítila jsem se sama, chyběli mi kamarádi a rodina...

Jaký byl tedy ten zásadní okamžik, který tě ovlivnil a změnil tvůj život?

Možná to někomu bude připadat malicherné.... Byl to titul Miss ČR, který já sama neberu jako nějaký fenomenální úspěch, ale fakt je ten, že mě odmrštil z toho dětství a bezstarostného dospívání do naprosto odlišného světa. To je jedna věc. V devatenácti jsem navíc měla ošklivou bouračku, při níž jsem spadla s autem z mostu. To byl také důvod k tomu, abych si přehodnotila názory a začala se na mnoho věcí dívat jinak. Je určitě hodně okamžiků, kdy má člověk možnost zastavit se a zamyslet se nad tím, co dělal špatně, případně se snažit začít chovat jinak. Pro mě těmi nejpodstatnějšími byly dosud asi tyto dva.

Jak důležitý je v tvém životě modeling? Dokážeš si představit, že by to byla jediná věc, ve které by ses seberealizovala?

Ne, to vůbec ne. Modeling je pro mne od počátku záležitostí, ve které se plně seberealizovat nechci, protože v něm seberealizaci nevidím. Můžu ho brát jako koníček, něco co mě baví, nebo čím si přivydělám peníze, ale nic víc. To je také důvod, proč jsem nepřerušila školu, dodělala gymnázium a šla na vysokou. Modelingu jsem se nikdy nechtěla věnovat naplno. Jako smysl života mi to přijde hodně prosté, protože holka je v tomto směru brána jako věc, není s ní zacházeno jako s člověkem. Většinou nikoho nezajímá její názor, pouze to, jak vypadá, nebo jak se dokáže prodat.

Na vysoké škole studuješ žurnalistiku...je to tvá jistota na "stáří"? Opravdu chceš v tomto směru něco dokázat?

Nevím, jestli je to jistota na stáří. Jsem z doktorské rodiny, kde byl vždy takový nevyřčený předpoklad, že já a moje sestra budeme také v této tradici pokračovat. Lhala bych, kdybych tvrdila, že medicína je mi cizí. Vždy jsem k ní měla hodně blízko, vždy mě bavila biologie a anatomie, mám za sebou různé masérské kurzy a kurzy první pomoci. Přesto, že to mám moc ráda, postupem času jsem viděla, že studium medicíny je hodně těžké, navíc podle svého otce vím, že práce lékaře je neuvěřitelně náročná. Nikdy na nás neměl moc času a já jako budoucí máma svých dětí toto nechci. Samozřejmě chci svou práci dělat naplno, ale ne na úkor někoho jiného. Teď, když mám dostudováno, mě medicína stále hlodá, ale asi bych na to neměla. Navíc bych se nemohla věnovat mnoha věcem, které mám ráda. Ať je to hraní, produkční práce, modeling, ale samozřejmě hlavně rodina...Takže žurnalistika byla alternativa, další směr, který mne zajímal. Média mne začala lákat díky titulu Miss ČR, nějaký čas jsem pracovala v reklamní agentuře a jako fotoprodukční, ve své době jsem k tomuto směru měla hodně blízko. Ale popravdě, nedovedu si nějak představit sama sebe, jak za pět, za deset let píšu do novin. Nechávám tomu volný průběh, protože nedokážu odhadnout ani to, co bude po pracovní stránce za půl roku.

Všímám si, že nejsi kariéristka, hodně mluvíš o rodině. To mě překvapuje.

Ale já jsem byla kariéristka. Dokud jsem nezačala žít se svým součastným přítelem a dnes budoucím manželem, brala jsem v mnoha věcech značný ohled jen na sebe. Vždy mě lákalo být ve všem nejlepší. Momentálně si ale více vážím zázemí, které mám, jsem spokojená a mám úplně jiné priority. Baví mne vařit, starat se o běžné věci, věnuji se našemu pejskovi…prostě ráda trávím čas jinak, než pouze pracovně. Samozřejmě chci mít dobrý pocit ze své práce, ale snažím se skloubit obojí tak, abych byla spokojená já, i lidé okolo mne.

Výborně...Teď bych se ráda dostala k hlavnímu tématu našeho rozhovoru. Jedná se o tvůj vstup na taneční scénu. Před několika lety jsi se objevila po velmi malých zkušenostech na plakátě a v line-upu jedné z největších halových akcí na Moravě a za svým jménem jsi velmi nešťastně měla uvedeno Miss ČR. Sneslo se na tebe velké množství kritiky, mnoho lidí ti tento moment vyčítá dodnes. Jak na to vše zpětně hledíš? Troufám si říct, že ti tento začátek hodně uškodil.

Určitě, tento moment vnímám jako chybu. Při pohledu zpět vím, že jsem neměla brát booking na Citadele, ani kdekoliv jinde. Místo toho, abych hrála doma, trénovala, a snažila se co nejvíce naučit, vystoupila jsem na takové akci. Problém byl v tom, že jsem se na scéně pohybovala čistě jako konzument, a ve chvíli, kdy mne napadlo zkusit hrát, nevěděla jsem o zákulisí nic. Jen mne velmi lákalo stát na té druhé straně. V té době se okolo mne vytvořila skupina lidí, kteří toho využili a viděli v tom možnost snadného výdělku díky mé minulosti. Věřila jsem jejich názorům a udělala jsem chybu, kterou jsem si uvědomila až později, kdy už to nešlo vzít zpět.

Vzala bys to tedy zpět? Kdyby byla šance vrátit se do tohoto období.

Určitě. Z mnoha důvodů. Měla jsem například počkat, až se sama v té hudbě najdu. Sice se mi líbilo, jak lidé okolo mne hrají, ale sama jsem nebyla stylově vyhraněná. Až mnohem později jsem si začala vybírat desky, zjišťovat, co mne baví, utvářet si vlastní názor a směr.

Všímám si, že i když už je to hodně let zpátky, mnoho lidí ti tento začátek nemůže odpustit a stále na tobě hledají chyby. Mrzí tě jejich názory a nepochopení, nebo jsi nad věcí, a víš, že kdyby ses rozkrájela, stejně si něco najdou?

Jestli mě to mrzí? Někdy asi ano, ale já na to nemůžu nic říct, je to jejich pohled. Udělala jsem chybu a když to ti lidé takhle vnímají...Mnoho z nich, ne všichni, to asi vidí správně. Přesto si myslím, že je zbytečné mít vůči někomu předsudky na základě jednoho omylu. Slyšela jsem názory, že nemůžu nikdy hrát, že mám tak akorát na modelku. To mi přijde naprosto absurdní. Proč bych nemohla dělat to, co dělám a co mě baví. Kdyby se jednalo o něco jiného, nikdo by se nad tím nepozastavil. Jenže v tomto "undergroundu" jsem působila nepatřičně. Často mi přisuzovali snahu o zviditelnění, nechápali, že mám dva oddělené světy. Modeling a hraní. Nechtěla jsem a nechci to spojovat. Hraní pro mne bylo a je koníček a práce zároveň, soukromí, něco, co mám ráda a co mě neuvěřitelně baví a s modelingem to nemá nic společného. Nestojím o hraní v klubech jako je Duplex, kde bych se nechala fotit do bulvárních časopisů. Vždy jsem měla radši undergroundová místa a je pro mne přirozenější hrát ve sklepě než ve vyvoněném klubu plném celebrit. To není to, proč to dělám, přestože si to většina mých kritiků myslí.

Další neodpustitelná věc, kterou máš na triku, je vstup do bookingu DJe Rushe, a s tím i možnost vystupovat na Kne´Deep tour po Evropě. Vzhledem k tomu, že tuto šanci do té doby nedostal žádný český DJ, kritiky byly opět tvrdé. Jak tedy došlo k tvému setkání s Rushem? Proč si do Kne´Deep vybral zrovna tebe a čím jsi ho zaujala natolik, že tě vzal na tour?

Od začátku mi bylo jasné, že to u nás bude propírané jako nečestná záležitost. Nevím, jak mám lidem dokázat, že za tím nic není. Na SOL před pár lety mne slyšel DJ Rush. Asi měsíc po SOL mi volal Pavel Čejka. Kne´Deep má prý o mne zájem, dal jim na mne kontakt a brzy se ozvou. Překvapilo mne to a moc jsem tomu nevěřila. Přesto mne kontaktovali, mé hraní na SOL se Rushovi líbilo, hledají někoho jako jsem já. Nabídku jsem samozřejmě přijala, přestože mi bylo jasné, jaké to bude mít důsledky. Názory, že Dalin za mne něco platil,nebo že to mám přes postel, je těžké někomu vyvracet, přestože jsou to nesmysly. Každý může zavolat nebo napsat do Kne´Deep a zeptat se. Já nevím, co jiného k tomu říct.

Je něco, co ti Kne´Deep přinesl, za co stálo poslouchat všechny ty záštiplné řeči?

Samozřejmě. Poznala jsem hodně zajímavých lidí, ať už to byli DJs, promotéři, různí umělci, procestovala jsem mnoho zemí, hrála na výborných akcích. Zažila jsem mnoho okamžiků, které jsou nezapomenutelné, získala zkušenosti. Přivedlo mne to také k bookingu zahraničních DJs k nám. Ale také mi to přineslo strach z létání, kterého se nějak nemůžu zbavit.

Proč vlastně hraješ? Co tě tolik láká na tom, stále někomu dokazovat, že hrát umíš, že za tebe nehraje někdo jiný, že nespíš s každým promotérem každé akce...Nebylo by ti lépe, kdybys odešla z této sféry někam jinam?

Dřív jsem hraní měla hodně spojené se zábavou, s mejdanem. Postupem času, teď, když mám radši klidnější život, šly mejdany stranou a dnes hraju, protože mi to dává energii, beru to už daleko víc vážně, je to moje práce, kterou se snažím dělat dobře a ne si ji jenom užívat. A také - cítím se dobře, pokud můžu bavit lidi a oni mi to vrací. Vidět, že se lidi skvěle baví, je pro každého DJe ta nejlepší odměna.

Nesnažíš se třeba dokázat, že se ti, kteří tě kritizují, mýlí? Nehraješ třeba trochu navzdory tomu, že ti hodně lidí nevěří.

Určitě ne. Prostě to mám ráda a baví mě to. Dělat něco někomu navzdory je tak trochu plýtvání energií a časem.

Jako DJka se dostáváš do kontaktu s lidmi, hvězdnými jmény DJs, atmosférou na párty...Co podle tebe dělá dobrého DJe? Stačí, když umí hrát, dělá dobré desky, má mediální podporu? Nebo musí mít něco navíc....Kdo je vlastně "dobrý DJ" v tom pravém smyslu slova...

Myslím, že vše, co jsi jmenovala, je pro každého DJe velmi podstatné. Je důležité mít dobrou techniku, cit pro hudbu, ale stejně důležité je, jak DJ komunikuje se svým publikem a jak ho umí bavit. Samozřejmě dalším krokem k úspěchu je kvalitní produkce a dobrý management.

Výborně. Teď se dostanu k značně osobnímu tématu. Zajímá mne tvůj partner, který také zrovna oblibou u určité skupiny lidí neoplývá. Jak zvládáte útoky na svou osobu eventuelně život a jak to působí na váš vztah?

My jsme věděli od začátku, že to všem bude ležet v žaludku. Salačová a Vajčner! Ale nám bylo jasné, že spolu budeme dlouho, že to není románek na 14 dní. Nikdo tomu nevěřil a všechny to překvapovalo. Zvládli jsme toho spolu hodně, spojuje nás toho strašně moc. A čím déle jsme spolu, tím je to hezčí:)

V březnu se vdáváš...předně gratuluji A řekni mi, jaká hudba bude ve tvůj svatební den hrát?

Děkuji. Hudbu na svatbu právě s Dalinem vybíráme, během obřadu máme povolené tři skladby, zatím jen s jistotou víme, že jednou z nich by měla být písnička od skupiny Wanastowi vjecy. Máme k ní oba vztah, poslouchali jsme ji, když jsme se poznali.

Řekneš mi, jaký byl tvůj největší pocit triumfu? Ať už v modelingu, djingu, nebo kdykoliv...

Mám dojem, že jsem ho asi ještě nezažila. Samozřejmě, je mnoho zásadních momentů, ať už maturita, studium, nebo vstup do Kne´Deep, přesto to není to nejpodstatnější. Samozřejmě, mám z takových věcí radost. Ale pocit triumfu považuji za něco hodně osobního. Možná si řeknu za pár let, že teď mám důvod si tento pocit připustit. Až budu mít okolo sebe šťastnou a zdravou rodinu, budeme mít děti, bude to nejspíš ono:)

A na závěr, po tomto vyčerpávajícím rozhovoru...přibliž nějak výstižně Míšu Salačovou pár slovy, jakkoliv. Máš prostor:)

Na tohle se mi nechce moc odpovídat. Nerada charakterizuji sama sebe, protože by se to mohlo obrátit proti mně. Ať řeknu cokoliv, vždy bude někdo oponovat, že taková nejsem. Myslím, že si na mě musí každý udělat svůj názor.

Chápu. Ale zajímalo by mě, jestli necháš lidi, aby tě poznali takovou, jaká jsi. Občas působíš nepřístupně a odtažitě.

To je těžké. Snažím se být svá, na nic si nehrát, nic nepředstírat. Ale je rozdíl v tom, koho kam chci pustit. Pokud zjistím, že se mi někdo snaží navrtávat do soukromí a já mu z nějakého důvodu nevěřím, je to problém. Jsem hodně ostražitá vůči lidem. Díky tomu, že jsem se v sedmnácti letech stala mediálně známou, musela jsem si dávat pozor na lidi kolem sebe. Bála jsem se, že mě všichni budou chtít využít, že jejich zájem o mě není až tak upřímný, jak by se zdál… Málokoho si proto pustím k tělu, mám svým způsobem strach z lidí, nechci, aby se někdy cokoliv obrátilo proti mně. Nechci, aby na mě někdo věděl soukromé věci, soukromí si chráním a proto možná působím nepřístupně. Každopádně je to individuální a jsou lidé, kterým věřím. Ale je jich málo.

Na mnoho věcí jsem se ptala, na ještě více věcí jsem se určitě nezeptala...je tedy něco, co bys chtěla říct lidem, kteří budou číst tento rozhovor? Nějaký vzkaz, motto, radu, přání...je to na tobě...

Děkuji za tuto možnost, ale myslím, že jsi se mě zeptala na vše, o čem bych mluvit chtěla.

Výborně...takže teď opravdu na závěr. Dám ti takovou banální otázku...jsi šťastná?

Ano, když se nad tím zamyslím, jsem opravdu šťastná:)