ROZHOVOR

 

Pasta Oner: U graffiti scén jsem si vždycky dupnul

Do kin vstupuje nový film "pro mladé", nazvaný lapidárně Gympl. Výsledky snah o zachycení života "těch mladých" končí většinou rozpačitě, u Gymplu je tomu ale jinak. Nejenže nejde o typickou komedii a u mnoha scén filmu spíše nepříjemně mrazí, ale film působí až nečekaně realisticky. Zásadní roli v tom hrál Pasta Oner, legenda graffiti scény a odborný poradce tohoto filmu. Jak dokázal, že ho poslouchal i padesátiletý režisér Vorel?

 

Lidem, kteří se o graffiti alespoň trochu zajímají, určitě není tvoje jméno neznámé. Nicméně pro ty, kteří se o tohle téma až zase tolik nezajímají, mohl by ses prosím trochu představit?

Můj pseudonym je Pasta Oner a graffiti maluju už třináct let. Živím se grafickým designem, ale kromě toho dělám i spoustu dalších věcí – věnuju se práci se sítotiskem, pořádám výstavy a taky dělám svoje limitované série oblečení. Je toho zkrátka docela hodně.

Pasta Oner

Říkáš, že se graffiti zabýváš už třináct let. Jak ses tehdy před lety ke graffiti dostal?

Teď když o tom přemýšlím, tak se vlastně graffiti věnuju už o něco déle než těch třináct let. Dnes je mi dvacet osm a začal jsem někdy ve čtrnácti, možná i o něco dřív. A jak jsem se k tomu dostal? Bylo to díky jednomu kamarádovi, který žil nějakou dobu s rodiči v zahraničí a tam graffiti viděl. Tak ho to zaujalo, že když se vrátil zpátky, tak graffiti začal dělat a já se k tomu dostal díky němu. Nakonec toho sice nechal, ale já už jsem u toho zůstal.


Mohl bys, prosím, pro laika vysvětlit, co se vlastně přesně za tím pojmem graffiti skrývá? Myslím, že spousta lidí, o tom má dost zkreslenou představu. A jaká je vůbec nějaká hlavní myšlenka, která za graffiti stojí?

Tak s tou myšlenkou už je to složitější otázka, ale přesto se pokusím o tom ve stručnosti něco říct. Graffiti jsou pseudonymy lidí napsané v nejrůznějších podobách na zeď. To znamená, že to zahrnuje všechno od nejjednodušších tagů až po složitě propracované, velké, barevné piecy. Za graffiti určitě nemůžeme pokládat nejrůznější jiné značky nasprejované na zeď – ať už jsou to hákové kříže nebo nápisy jako Sparta pyčo, Havel na hrad a tak podobně. Tohle rozhodně graffiti není. U graffiti musí fungovat logika prosazování tvého jména nebo prosazování jména tvé crew, nic jiného graffiti není.

Společnost obecně graffiti rozděluje na tzv. "hezké obrázky" a pak takové ty "ošklivé klikyháky". Tak to je samozřejmě obrovský omyl. Každý, kdo se graffiti věnuje, dělá jak ty velké, barevné a "hezké" věci, tak ty tzv. klikyháky. Společnost dokáže přijmout ty hezké, barvené obrázky, na kterých jsou palmičky a západ slunce, protože dnešní většinová společnost zkrátka prosazuje kýčovitý model žití. Ovšem u graffiti jde především o tvar písmene, barvy jsou až na druhém místě. A nějaká líbivost toho daného nápisu je považována až za vedlejší produkt. Nejdůležitější je tvar a konstrukce písmen.

Z mého laického pohledu je tedy přezdívka, pro kterou se člověk rozhodne, docela klíčová věc. Funguje to tedy tak, že nejdřív si vymyslíš nějakou přezdívkou a pak teprve začneš malovat?

V zásadě to funguje tak, jak říkáš. Člověk, který se rozhodne graffiti dělat, si vymyslí nějaké jméno, přičemž ten jeho výběr může ovlivňovat spousta věcí. Většinou má to dané jméno pro tu osobu nějaký význam, je pro ni něčím důležité. Ovšem ten výběr někdy třeba ovlivňuje i skladba písmen, která se v té přezdívce objeví. Někdo si třeba oblíbí určitý tvar nebo mu tvary určitých písmen dobře zapadají do sebe. Nebo to může být kombinace obou těchto důvodů. Ale těch možností, jak a proč si lidé vybírají určitě přezdívky je mnohem víc, tohle je jen taková stručné a zkrácené zobecnění.

Gympl

V poslední době se o tobě mluví hlavně v souvislosti s filmem Gympl, na kterém ses podílel. Jak ses k práci na tomto filmu dostal a v čem konkrétně jsi tvůrcům filmu pomáhal?

Už několikrát jsem měl tu možnost se na nějakých projektech podílet v roli takového, když to řeknu hloupě, poradce přes graffiti. A zřejmě jsem se osvědčil, takže už jsem se tak trochu dostal do povědomí. K tomuto konkrétnímu projektu jsem se pak dostal díky Pavlu Noskovi, který je spoluautorem scénáře. Pavel Nosek je můj kamarád, který taky dřív maloval graffiti, takže tohle prostředí dobře zná. Původně se na mě Pavel obrátil s tím, zda bych nepomohl režiséru Tomáši Vorlovi doladit nějaké detaily týkající se právě graffiti. Ovšem nakonec se ukázalo, že pole mojí působnosti ve filmu bude mnohem širší, než se zpočátku zamýšlelo. Kromě toho, že jsem korigoval všechny scény, které se nějak týkaly graffiti, jsem nakonec vytvořil i všechny graffiti, které ve filmu maluje jeden z hlavních hrdinů - Tomáš Vorel jr. Takže jsem ho vlastně při tvorbě graffiti dubloval. Ve filmu mám navíc i svoji roli, kdy hraju jednoho ze starších writerů, který je ve filmu kamrádem Tomáše Vorla jr. Ve finále jsem vyhrál i tendr na vizuál k filmu a vizuální stránka kampaně k tomu filmu je tak taky moje práce. 

Pasta Oner

Co bylo pro tebe při práci na filmu Gympl nejtěžší?

Kompromisy. Nejtěžší bylo dosáhnout nějakých kompromisů, které by byly přijatelné jak pro mě, tak pro druhou stranu. Já jsem se samozřejmě v tom filmu snažil ovlivňovat víc věcí, než jen graffiti – ať už to byl způsob, jakým mladí hrdinové ve filmu mluví, jejich oblečení, to jak chodí kalit a tak dále. Ale ne vždycky se mi v těchto ohledech podařilo prosadit můj názor. Ovšem co se týče graffiti, tak tam jsem měl možnost ovlivnit všechno a za výsledkem si stojím. V tomhle ohledu ten film maximálně věrohodně popisuje realitu. Samozřejmě všichni víme, že tady existuje rozdíl mezi hraným filmem a dokumentem. Ve filmu musí být nějaká dramatizace daných skutečností, aby to bylo pro diváka zajímavé. Vždycky tam funguje trochu nadsázka, ale u graffiti scén v tomto filmu jsem si vždycky dupnul a nedovolil jsem, aby se v nich nějak přehánělo, anebo aby se jim nějak ubíralo na autenticitě.

Co bych chtěl v souvislosti s filmem Gympl ještě zmínit, je fakt, že spolupráce s režisérem Tomášem Vorlem byla skutečně výborná. Tomáš Vorel umí dobře naslouchat a hlavně si nechá poradit. Což je u člověka v postavení režiséra opravdu nádherná a docela ojedinělá ukázka toho, jak někteří lidé dokáží odložit svoje ego a přiznat si, že něčemu třeba až tak úplně dobře nerozumí. Asi málo lidí z generace Tomáše Vorla by bylo ochotno si nechat takhle radit od někoho o dost mladšího než oni sami.

 
 
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016